Shon z jerevanského nádraží uklidňuje až houpavá jízda temnou krajinou. Autobus naložený obrovskými taškami toho, co se podařilo zachránit při útěku z domova před pár týdny a jejich majiteli, uhání z Jerevanu směrem na Goris a pak dále Lačinským průsmykem směrem na Stepanakert.
Někteří mají jen jednu igelitku. Nestihli si sbalit ani doklady.
Dnes je to jediná možná cesta jak se do Artsakh (Náhorníh Karabach) dostat. Ostatní příjezdové cesty jsou již na zabraném území Azerbajdžánem. Lidé ukolíbaní jízdou pospávají. Právě v tomto “koridoru” jsou první ruské hlídky, jelikož tu mají za úkol hlídat bezpečí. Azeři nesmí na silnic. Pak jak mávnutím proutku všichni ožívají a naklání se k oknům...Susha – Checkpoint u města, které ještě před pár dny bylo jejich. Ted na křižovatce vedle sebe stojí rusové a azeři a na hradbách města vlaje Azerská vlajka. Citelně autobusem prolítla směsice strachu, hněvu a napětí....
...Odtud je to již necelých 20 km do Stepanakert a po zbytek cesty probíhají vášnivé diskuse, gesta rukou jsou velmi intenzivní. Sjíždíme do údolí a z mlhy vystupuje silueta města. Přijíždíme na náměstí. Okamžitě kolem autobusu začíná blázinec. Lidé na sebe pokřikují, mávají, smějí se, brečí. Po několika týdnech se setkává otec se svojí manželkou a dětmi, setkávají se rodiče se synem, který je přijel vyzvednout, setkávají se bratři, protože ten starší bojoval. Vystupuje i babička, Oči zalité slzami. Přistupuje k ní voják a objímá ji. Vytahuje z kabele pamětní cedulku s obrázkem svého syna. Tak jako tisíce dalších mladých mužů padl v boji.
Během války a po té, co bylo rozhodnuto o postoupení většiny území odešlo dle oficiálních zdrojů na 75.000 obyvatel. Skutečná čísla však budou mnohem horší a budou se zřejmě dotýkat hranice sta tisíc. Do oblasti Náhorního Karabachu se během prvních dvou prosincových týdnů vrátilo na 30 tisíc. Do svých domovů se může vrátit však jen malá část, jelikož většina je z oblastí zabraných Ázerbájdžánem. Nacházejí ubytování v hotelích, v rodinách, u vzdálených příbuzných... některým se podařil sehnat nový dům. Po celé Arménii se zvedla obrovská vlna solidarity a lidé, kteří měli volné byty, domy, hotely či penziony, je okamžitě dali k dispozici vládě a ta je postoupila “přesídleným osobám”
Během tří hodin přijede ještě na deset takových autobusů. Počty během následujících dní postupně klesají. S přicházející tmou se vytrácí i lidé se svými zavazadly narvanými to osobních automobilů.
Sháním hotel, ale jak se ukazuje, ceny jsou buď naprosto přemrštěné, nebo je plno. Nakonec narážím na hotel s celkem přijatelnou cenou, kterou se mi podaří ještě o nějakou tu tisícovku srazit. Pokoj je malý, studený bez topení, hned vedle recepce, takže každý příchozí i odchozí hotelový host je vlastně i mojím hostem. Později večer, resp. Brzo k ránu se vyjasňuje, proč jsou ubytovací kapacity ve městě plné. Město je totiž mimo “přesídlených” lidí také plné ruských pracovníků. Ti co jsou ve stejném hotelu jako já se mi představují jako “inženýři pro bezpečnost”. dál se neptám, protože marnost otázky je celkem jasná. Stejně tak na místě, kam přijíždí autobusy, den co den natáčí štáb ruské televizní stanice Hvězda. Prý velmi populární i zde v Karabachu. Jedno odpoledne se s nimi dávám do řeči. Jsou tu už 6 týdnů a opravdu moc se těší domů. kameraman a zvukař. Jsou tu jako zaměstnanci ministerstva války.

Martuni

Marturi, zřejmě nejvíce postižené městečko válkou. Díky novým pořádkům v regionu se z vnitro-regionální obce stala obec příhraniční. Je necelé dva kilometry od nové hranice, což klidu obyvatelům, kteří zde zůstali, nebo se vrátili rozhodně nepřidá. Naštěstí obnova po válce probíhá poměrně rychle a již fungují některé obchůdky, servisy a čerpací stanice. U jednoho z obchodů, s hrdě blikajícím barevným nápisem 3G stojí hlouček ruských vojáků, kteří zde pochopitelně mají posádky, a podle pokřikování se snaží dovolat do své domoviny. V okrajových místech obce a v přilehlých dědinách nejde elektrika, protože vedení ze Shusa je poškozené.
Toulám se poloprázdnými ulicemi, dávám se do řečí s lidmi. Až potkávám statného hromotluka. Jmenuje se Vlad a bydlí prý nedaleko v domku a rozhodně musím jít na čaj nebo kávu. Nebo obojí se smíchem dodává. Ocitám se v poměrně velkém obýváku...stůl, židle a gauč. “Omlouvám se, nemáme ještě vybaleno. Přijeli jsem nedávno z Jerevanu, kde jsme přečkávali válku u příbuzných”, omluvně povídá Vladova Manželka...XXX.
Sedíme u stolu, v pokoji se objevují děti. Povídáme si o všem možném, ptají se na život v Česku a Světlana, jeho dcera se snaží procvičovat angličtinu, takže občas prohodíme nějaká slovíčka v angličtině, což je dost vydatná záchrana pro moji velmi chabou ruštinu. Debata nezadržitelně nabírá směr na nedávné události a Vlad držící šálek čaje se ponáří do vzpomínek:
v 10 letech mu zemřela maminka, otec se podruhé oženil a začali se stěhovat. Otec cestoval za prací po dnes již bývalých sovětských republikách, takže malý Vlad žil rok v Kazachstánu, dva roky xxx a v mnoha dalších. Nakonec se vrátili zpět do ruska a v 18 letech nastoupil na vojnu. Osud tomu chtěl a jako mladý vojáček se ocitl ve válce o Karabach. A už tu zůstal a založil rodinu. Kdyby se jednalo o film, následoval by prolnutí Vladovy osoby v detailu...., kdy mladý Vlad v maskáčové uniformě stojí na postu s kalašnikovem v ruce a proměnil by se o 30 let staršího, nicméně opět v maskáčích a s kalašnikovem v ruce. Je podzim 2020 a Vlad, tak jako tisíce dalších je odveden na frontu bránit svoje území, svoji zem.
“Byl jsem povolán a přiřazen na “post” strážit svoji zem. Bylo nás tam osm kamarádů. Jednoho dne ale přiletěl dron, shodil bombu, dva hned umřeli a dva byli zraněni. Zavolali jsem rychle sanitu a zdravotníky na pomoc. Když přijeli, snažili se ty dva ošetřovat.... a v tu chvíli přiletěl asi jiný dron a shodil další bombu. A další umřeli. Po nějakém čase jsem byl převelen na veliteství, protože jako otec osmi dětí podle zákonů bych neměl sloužit přímo na frontě.
Rodina mezitím byla v Jerevanu. Na fronte byli i moji dva starší synové. Přežili. Od švagrové syn zahynul, ve městě hodně lidí, kteří ve válce o někoho přišli. Bojím se co bude. Tahle situace nemůže dlouho vydržet. Víš...nebojím se o sebe..ale mám osm dětí. Bojím se o ně. Pokud bude v budoucnu válka, budou to právě oni, kdo bude muset bojovat”.


Facebook